There's just something about bad guys

Tak jsem zase sama. Žádný vztah není v dohlednu a já nemůžu říct, jestli mi to vadí, nebo ne. Asi vadí, ale nechci být ta, co pořád fňuká, jak nemá kluka, i když to dělám pořád. Tak jsem nad tím ale přemýšlela a myslím si, že jsou jenom tři typy kluků:

1. good guys
2. bad guys 
3. bad guys who pretend to be good guys 

V češtině to z ní divně, tak si dáme dvojjazyčný článek, ne? Napadla mě i možnost "good guys who pretend to be bad guys", ale takhle se snad nikdo nechová, nebo ano? Pokud ano, tak jsem ještě nikoho takového nepotkala. Hodní kluci jsou prostě hodňoučcí a netají se tím. Nebudu si hrát na chudinku a říkat, jak jsem vždycky měla smůlu na nějakýho děsnýho hajzla, a proto jsem teď bez kluka a už nikdy nikomu nedokážu věřit. Ne, narazila jsem i na hodný kluky, ale nepřijde vám, že na těch zlých prostě něco je? Samozřejmě, že chci hodného kluka, ale časem je to nuda. Nejhorší varianta, na kterou ale můžete narazit, je nejspíš ta třetí. V puse med, v srdci jed. Typický příklad kluka, co se chová, jak kdyby mu na vás hrozně záleželo, přitom to tak ani náhodou není a při první příležitosti si najde holku, které udělá to samé, vy už jste pro něho moc ohraná. Od typicky zlých kluků aspoň víte, co máte čekat. Nechápu, proč pro ně mám takovou slabost. I když někdy se mi z toho, co dělají, dělá vážně špatně a přijde mi, že už přešli únosnou hranici. 

Tak nevím, jaká možnost je nejlepší. Zlého kluka nezměním, s hodným se budu nudit. I když jsou i hodní kluci, se kterými se prostě nenudíte a to je právě ten ideální kluk, princ, na kterého všechny holky čekají. Většinou už ovšem bývá zadaný, protože takového materiálu je na světě opravdu po málu, nebo už bohužel nějakého kluka má. Najít toho správného je prostě jedno velké hledání a děsí mě, že některým se to třeba nikdy nepovede. Já ovšem pořád tak nějak doufám, že si on najde mě, protože já už jsem z toho svého hledání unavená. A pokaždé, když zjistím, že vznikl v mém okolí nějaký nový pár tak smutním, protože v něm nejsem. A protože si už připadám osamělá a nedokážu myslet na nic jiného, než na to, jak jsou všichni zamilovaní a já k tomu nemám ani daleko. 

Už si chci vytvářet ty hezké společné vzpomínky. Chci i ty hádky a usmiřování. Chci všechno, co k tomu patří a budu nejšťastnější, když to dokonalé nebude. 

The only thing I learned that night was that maybe I should have stayed home

Druhý týden školy, učení začíná nabírat dost velké obrátky, a já si to přiznávám hrozně nerada. Na jednu stranu jsem ráda, že mám v životě nějaký řád, pravidla, ale na druhou stranu jsem prostě líná a občas se mi do ničeho nechce. Ale zatím se to učení dá nějak zvládat, i hodiny se dají přežít. Pořád čekám, kdy to bude horší.

Příští pátek začínají taneční a já pořád nic nemám. Dostala jsem se do fáze, kdy věcí tak neprožívám a myslím, že na výběr šatů mám ještě času dost. Ale znervózňuje mě, jak o nich pořád všichni mluví. Není den, kdy bych se o nich s někým nebavila. A každá zmínka o nich mi připomíná, kolik je potřeba toho ještě zařídit. I když tohle rozhodně není teď moje největší starost. Jsem rozhodnutá na sobě pracovat, chci se fakt umět domluvit španělsky a časem si udělat certifikát z angličtiny. U nás se teď budou dělat FCE, ale moje učitelka říká, že bych měla jít rovnou na CAE. Sama teda nevím, jak jít rovnou na CAE, když stěží zvládám ty FCE hodiny teď. No, uvidíme.

Moje největší starost je asi můj vztah s někým novým, do kterého nevím, jestli mám chuť se pouštět. Je fakt, že jsem zoufale potřebovala do svého života někoho nového, ale ne někoho přelétavého, kdo bydli dvě a půl hodiny ode mně. Takovým lidem se snad ani nedá věřit a já v něm tu důvěru proto nemám. A tak si říkám - má cenu navazovat vztah s někým, komu prostě nevěřím? Nevěřím, že pro něho znamenám to, co mi on říká, i když bych možná i chtěla, ale prostě vím, že je to tak. Nevěřím, že se lidé mění, v hloubi duši budou vždycky stejní. Mám v hlavě zmatek a on to neví. Ani já sama teď nevím, jak chci tuhle situaci řešit, nemá to řešení. Vlastně má, hned několik, ale nevím, které je to správné. Buď se s ním rozejdu a budu sama. Budu sama a smutná jako dřív, ale nebudu mít nervy z toho, že mi někdo lže do očí a podvádí mě. Nebo s ním zůstanu a ty nervy budu mít. Třetí naivní možnost, že s ním budu, on mi bude věrný a budeme mít skvělej vztah na dálku asi rovnou vynechám.

Je fakt, že taky nejsem žádný svatoušek, ale když někomu řeknu, že s ním chci být, tak ho aspoň nepodvádím, ne? Ale já si vždycky vyberu největšího, nevím, jak to říct slušněji, děvkaře v okolí. Fakt mám na tohle štěstí. Teď mě napadlo - třeba mi to ulehčí on a rozejde se se mnou sám. Ale já nechci být ta, se kterou se někdo rozejde, tohohle mám už dost.

Proč všichni musejí být děvkaři, zadaní nebo platoničtí?

I see my people's dreams die

První týden školy skoro za námi a já už si pomalu začínám zvykat na život s určitým řádem, vstáváním a učením. Toho učení teda zatím moc není, ale už cítím, že to přichází a snažím se na to nějak psychicky připravit. A novinky?

Dneska jsme se bavili s učitelkou o tom, co bychom chtěli dělat. Ptala se, jestli má někdo zájem o studium mezinárodních vztahu a jelikož jsem byla jediná, co se přihlásila, dala mi adresu na pražský studentský summit, na který se jezdí jednou měsíčně a zlepšila bych si tam rétorické schopnosti, komunikaci v jiných jazycích a spoustu dalšího. Já bych o to měla celkem velký zájem, ale přece jenom je to v Praze a byla bych tam sama...Musím si to nechat projít hlavou, ale chtěla bych tam. Byl by to pro mě velký krok, protože kdyby se mi tyhle simulované konference zalíbily, kdo ví, možná jsem našla svoje budoucí povolání. Pokud se tak daleko dostanu, že ano. Ale jsem rozhodnutá, že chci dělat něco, kde využiji jazyky, protože teď budu chodit ještě na doučování ze španělštiny, což je s angličtinou, francouzštinou a češtinou můj čtvrtý jazyk a kdybych se těmihle jazyky nějak slušně domluvila, myslím, že by to v životopise nebo na pracovním pohovoru neznělo vůbec špatně.

Jinak přichází taneční a hrozně se to řeší. Já osobně nejsem zrovna typ, který by to nějak prožíval, ale docela se těším. Tedy mám dny, kdy tam za nic na světě nechci a taky dny, kdy se na ty hodiny vážně těším. Nejvíc se nemůžu asi dočkat vybírání šatů a těch dvou hlavních večerů, kdy budeme všechny hezky namalované, učesané a oblečené. A možná už i vím, s kým budu tancovat, uvidíme, jestli to vyjde.

Taky mi přijde, ze O. má pořád větší depky. Ale nejvíc mě mrzí a štve zároveň, že s tím nechce nic dělat. Já když jsem na tom byla špatně, taky jsem šla k psycholožce. Nebylo to lehký, ale udělala jsem to. Neřekla bych sice, že by mi to nějak pomohlo, ale ta psycholožka nebyla nic moc, nebyla mi sympatická, byla moc chladná a probrečet hodinu jsem mohla i doma a v podstatě mi řekla věci, který jsem už věděla. Jde ale o to, že jsem měla zájem s tím něco dělat a on se tomu pořád brání, jako by mu to ani nevadilo. Jenže co já s tím mám dělat? Nebudu to řešit, nevím, jak mu pomoct. 

P.S.: Zkusím časem přispívat něčím záživnějším, než vyčepávájícími detaily svého života, ale stejně to tu moc lidí nečte:-). Ale pokud přece jenom někdo ano (doufám, že aspoň J.:D), tak přeji hezký víkend:-)

 

miluju ho:-)

If it's meant to be, it will be

Tak nějak jsem nevěděla o čem psát. Poslední dva dny prázdnin jsem jenom ležela a nic nedělala. Myslela jsem si, že mi návrat do školy pomůže, že budu mít nějaký režim a řád, ale zatím žádné změny nepociťuji. Možná nechuť k návratu učení se nazpaměť pro mě v budoucnu naprosto nevyužitelných věcí. Ale jsem s tím smířená. Jen trochu otrávená. Problém ale je, že pokud jde o nějaké nálady nebo pocity, cítím se poslední dobou taková prázdná, vytížená. Opravdu je mi momentálně téměř všechno naprosto jedno, nic neřeším a o nic se nestarám. Konečně jsem se nejspíš dostala přes to, že to skončilo a taky přes to, že s D. to ani nezačne. Jsem smířená. Jenže problém je, co teď? Nějak nemám o čem přemýšlet, když jsem si tyhle věci ujasnila v hlavě a nikoho dalšího právě teď v srdci nemám. A to podle mě nedopadne dobře. Jak se znám, tak se objeví někdo, kdo bude jenom milý, a já se na něj hrozne upnu a budu se zase trápit. Snad k tomu nedojde. Musím se na něco zaměřit, něčemu se věnovat, vyplnit si volný čas. Teď ale nevím, co by to tak mohlo být, proto cítím jenom to hloupé prázdno. Nechci uvažovat nad minulostí, v mé přítomnosti se nic neděje a o budoucnosti uvažovat nemůžu, protože nevím, co s ní. Jsem jako v kruhu a bojím se, že narazím.

Vždycky, když jsem se cítila špatně, mi pomohlo věnovat se sobě. Tedy cvičit, běhat, jíst zdravě a tak. Zhubla jsem, cítila jsem se sebevědoměji, hřál mě pocit, že jím zdravě a něco se sebou dělám a bylo mi dobře. A tomu všemu jsem i lépe vypadala, protože jsem něco zhubla, že. Jenže já nevím, jestli tohle má cenu. Přišlo mi, že si mě za tohle vždycky všichni dobírali, že si třeba nechci dát pizzu nebo colu. Celou devítku jsem tohle poslouchala a když jsem to vzdala a přibrala jsem všechno zpátky (teď už teda i s úroky), tak mi došlo, že to bylo k ničemu. Musím si rozmyslet, jak z toho ven. Protože mi dělalo dobře, když kila ubývaly a já cítila, jak se mi postava zpevňuje a zároveň jsem viděla ty pohledy ostatních, jakoby...Já ani nevím, možná si to moc beru, ale mně to vážně vadilo. Takže buď se psychicky obrním, nebo se budu muset naučit být se sebou spokojená. A sama teď nedokážu určit, co je složitější.

Ale já jsem pořád optimistka a doufám, že se věci vyvinou k lepšímu. Že třeba někoho potkám, někoho, s kým mi bude hezky a všechno se to samo nějak vyřeší nebo už mě řešení ani nebude zajímat. Nebo že si najdu něco, do čeho budu moct vložit všechen svůj volný čas a ubránit se tak právě takovým myšlenkám. Protože čekat na to, až někoho potkáte, může být docela zdlouhavá záležitost, já ještě k tomu opravdu nejsem typ, co by dělal první kroky. Nikdy. Bohužel. A opravdu věřím, že to časem bude o dost lepší.

feel the fear and do it anyway

Nemůžu spát a tak přemýšlím. Přemýšlím nad životem mým ve srovnání s životy ostatních. Přemýšlím o budoucnosti, o vztazích. Někdo se zamiluje už v takhle útlém věku a věří, že jejich láska bude věčná. Nikdy jsem tohle nechápala a všichni mě odmítali s tím, že to ani chápat nemůžu, protože jsem takhle silnou lásku k nikomu ještě necítila. Ano, asi je to pravda. Ale co když o to nestojím? Samozřejmě, chtěla bych milujícího kluka, který by mi vyjasnil každý den a každá chvíle po jeho boku by byla tou nejlepší možnou volbou strávení mého volného času. Ale vždycky jsem si přála, aby takových kluků bylo víc. První láska nemůže být tou poslední, šťastnou. Ke štěstí se dobýváme a dočkáme se ho po tom, co jsme už byli poučeni ze svých chyb, zklamáni z rozhodnutí ostatních a naše srdce byla zhojena po tom, co byla tolikrát zlomena. Chci, aby tahle doba, mládí, střední škola, kterou jednou budu nazývat minulostí, byla plná zkušeností a věcí, které si později už nebudu moct dovolit zkusit nebo dělat. Nechci se za deset let probudit s myšlenkou, že jsem střední školu strávila pouze učením a snažením se o to, abych vypadala a chovala se jako starší, než ve skutečnosti jsem. K čemu? K čemu se budu chovat jako pětadvacetiletá, když ještě nemám ani řidičák? Co až opravdu pětadvacetiletá budu? Budu se snažit dohnat to, čeho jsem se na střední škole bála nebo k čemu jsem neměla dost odvahy?

A i přes všechno to, co bych chtěla a co vím, stejně dělám pořád ty stejné hloupé chyby. Chybí mi lidé, kteří by mi chybět neměli, snažím se přivést lidi zpátky do mého života, i když vím, že už by měli dávno odejít. I přes všechnu svou hrdost nedokážu skrývat to, co opravdu cítím a jednám impulzivně a až moc spontánně. Většinou to není moc chytrá volba. Také si dokážu dost hloupě vybrat, ke komu zrovna budu chovat hlubší city, než by se mělo, i když tohle se ovlivnit nedá. Stojím si za tím, že by se měl každý chovat na to, kolik mu je, pokud situace nevyžaduje opak. Podle mě ti, kteří se dnes tak nezbytně snaží předčasně dospět, i když v reálu to vůbec tak nezbytné není, budou v nedaleké době litovat. Nebo se jednoho rána probudí a popustí si uzdu tak, že si to nikdo z jeho přátel nedokázal ani představit. Ve mně bude podle mého názoru vždycky kousek dítěte, vždycky budu uvažovat dětinsky a vykazovat určité vlastnosti malého dítěte, které asi mému věku časem už úměrné nebudou. Nechci zabít to dítě v sobě a tvářit se, že náplní mého života jsou věci jako vývoj občanských válek v Africe, místní politika a referát do biologie.

Ale ne jenom zájem o politické dění a hraní na zodpovědného studenta způsobuje, že se někteří sami přesvědčují o tom, jak dospělí jsou. Tyhle dlouhodobé vztahy, o kterých jsem mluvila výše, tomu také napomáhají. Není to tak u všech, ale někteří si myslí, že jím víc jak roční vztah dává zkušenosti, kterých si obyčejní smrtelníci jako my nejsme ani vědomi. Nechápou, že je naše rozhodnutí být svobodní, i když to nám nebrání se zamilovat nebo někomu projevit náklonnost. Musím se přiznat, že i v dobách, kdy jsem byla zadaná, jsem byla duchem vždycky svobodná. Pořád jsem měla potřeby se bavit s přáteli, koketně se usmívat při komplimentech a v duchu hodnotit osoby opačného pohlaví, zvlášť, když byli opravdu hezcí. Možná je to tím, že jsem nepotkala ještě TU lásku. Tu osobu, kvůli které všichni ostatní přestanou existovat. A nebo je to možná také tím, že prostě nejsem ten typ, který se nechá zaslepit jednou osobou a nevidět nic jiného. Jestli je to dobře nebo špatně, to asi ukáže jenom čas.

The paradise is almost over

Zbývají poslední dny prázdnin a já si uvědomila, že jsem se ani nedostala ke shrnutí naprosto báječných prázdnin 2013. Díky milované J., která je oficiálně jediná, co to tu možná čte, jsem si ale na tento blog vzpomněla a přišlo mi hezké si takhle nostalgicky zavzpomínat, i když máme před sebou ještě necelé dva týdny:)

7. - 14. 7. 2013 - SDK: 

Jeden z nejlepších týdnů v roce. Je prostě fantastické potkávat lidi, kteří nežijí ničím jiným než tancem a krásně vás do toho světa vtáhnou. Ten týden máte pocit, že snad není nic důležitějšího než tanec, a že tancem máte možnost promluvit ke všem, nezáleží na tom, jaké národnosti jsou. Také jsem měla možnost si dost procvičit angličtinu i francouzštinu, mám pár nových přátel a spoustu skvělých vzpomínek a fotek. Prostě parádních sedm dní. Když zavřu oči a vzpomínám, vybavím si večerní party stan a v něm tanečníky z celého světa, kteří třeba dělají zaráz jednu vlnu, barevné osvětlení, skvělou hudbu, která nikdy nepřestane hrát. 

22. - 29. 7. 2013 - Formule 1:

Každoroční výlet s taťkou do Maďarska na VC. Po cestě jsme se stavili v Bratislavě, v tradiční turecké kavárně, po trzích a v Budapešti jsme prošli obchody, restaurace i uličky. Obě dvě města jsou krásná, musím se přiznat, že Bratislavu jsem navštívila poprvé a moc se mi líbila. Moc lidí to o mně neví, ale už nějakou tu dobu jsem fanynka Formulí 1 a taky už několikátým rokem jezdím s tátou na závody. Tento ročník byl skvělý, vyhrál Hamilton, moc mu fandím, tak jsem byla pyšná, a i když jsme cestou uvízli v zácpě, tak mi to vůbec nevadilo:-) HAMILTON #1

No, mezitím proběhlo i pár slušných párty, venků s kamarády, prostě jsem se měla moc fajn. Mám štěstí, že jsem obklopena takovými skvělými lidmi, kteří mi rozumí, umějí mě rozesmát a jsou tu vždycky pro mě. Proto si myslím, že mi trvalo poměrně krátkou dobu se vyrovnat s rozchodem, který mě po návratu z Maďarska čekal. Sice to bylo nečekané, ale jak říkám, kvůli lidem kolem sebe jsem to vzala mnohem lépe, než kdybych se tím hlodala osamotě. Teď jsem už i ráda, že to vlastně dopadlo tak, jak dopadlo.

5. - 14. 8. 2013 - Agentura 7: 

Na tento tábor jsem jela v podstatě sama, s výjimkou K., se kterou jsem byla ve stejném oddíle minulý rok. Ale jelikož pochází z Hradce Králové a celý rok jsme nebyly v kontaktu, tak by se dalo říct, že jsem tam jela na vlastní pěst. Dost jsem se bála, jsem stydlivka a ze seznamování jsem nervózní. Na táboře ale byla tak skvělá atmosféra, všichni tak milí, že jsem neměla problém se seznámit. Byl to taneční tábor, takže jsem byla opět obklopena tancem a byla jsem vážně šťastná, i když jsem měla pár dní po rozchodu. Byla tam totiž moje láska z minulého roku, to mi dělalo každý den hezčí, když už pominu všechny ty skvělý lidi, lektory, tanec a hudbu. Měla jsem se prostě krásně, byli jsme super oddíl, už čekám jenom na září, až všechny uvidím na workshopu. Hrozně se těším, je to asi tak jediný, co mě teď drží, i když je škola za dveřmi a už nám to pomalu končí. 

 Na táboře se nátaček i klip, promo k agentuře, tak pokud se tam někde uvidím, tak ho sem dám, pokud si vzpomenu. Mělo by být na světě asi za tři týdny, i když minulý rok měli dost zpoždění, tak snad se to nebude opakovat.

A ještě mě čeká spoustu hezkých věcí. Spring Breakers s J., Rousfest, Třebíč. Sice pak půjdeme do školy, ale když budu mít špatný den, tak si přečtu tenhle článek, budu vzpomínat na prázdniny, prohlídnu si fotky a bude mi hned líp. Proto nejsem ta, co by prázdniny obětovala za brígádu. Je sice fajn mít peníze, ale kdybych si měla vybrat mezi penězi a zážitky, dám radši přednost zážitkům a krásným vzpomínkám. I když je fakt, že všechno něco stojí a už se vidím příští rok v cukrárně, jak točím zmrzlinu.

Here we go again

I když ve všech oblastech svého života jsem poměrně šťastná a jsem za to vděčná, z jedné části takovou radost nemám - postava. S prázdninami a bezstarostným životem jsem opět nabrala pár kil a jsem zhruba tam, kde jsem byla minulý rok. Což je škoda, zvlášť po tom všem, co jsem pro hezkou postavu minulý rok udělala. Pamatuji si na ty oslavy bez sladkého, hodiny cvičení, běhání, jógy, vaření dietních jídel a chystání svačin do školy. Alespoň už teď vím, do čeho jdu. Tentokrát se s tím ale nehodlám mazlit, chci svých 45kg!!! A opravdu toho hodlám docílit. Nemám žádný dietní plán, budu jíst zkrátka malé, co nejmenší porce a budu si hlídat kalorie a složení potravin. 

No, dobře, když to nebude úplně můj sen, tak bych chtěla vážit alespoň 48kg, mít vypracovanější postavu a tuhle váhu si sakra držet. A myslím, že to dám. Akorát mám vždycky takové záblesky, kdy mě hubnutí baví a kdy ne. Teď o prázdninách mě to samozřejmě nebaví, tolik dobrého jídla všude kolem mě, komu by se chtělo něco si odepírat. Ale já už teď vážně nemám jinou možnost. Jsem v tom znova. A doufám, že tentokrát si váhu udržím. Už jednou jsem dosáhla na 49kg, byla jsem tak blízko, zvorala jsem to. Ale teď už aspoň vím, že to dokážu. A na to dobré jídlo budu vždycky s láskou vzpomínat, i když mě dovedlo tam, kde jsem být nechtěla. 

Tak držte palce, začátky nejsou nikdy lehké.